Manifest Revoluční komunistické internacionály

Následující dokument je nesmírně důležitým pro světové komunistické hnutí. Vyzýváme všechny naše čtenáře, aby jej důkladně prostudovali, a co možná nejvíce jej šířili. Tento dokument byl jednomyslně odsouhlasen mezinárodním sekretariátem IMT, a bude představovat zakládající dokument nové, Revoluční komunistické internacionály, která započne svou existenci v červnu tohoto roku.

Revoluční komunistická internacionála bude mít za cíl stát se praporem, pod kterým se bude moci probouzející se generace revolučních pracujících a mladých lidí sdružovat za účelem svržení kapitalismu. Můžete se přímo zúčastnit jejího vzniku, jelikož bude celá konference streamována online, takže jí budete moci sledovat z domova, nebo s jinými soudruhy na jedné z watchparties, které jsou naplánovány v mnoha zemích na světě.

Klikni ZDE pro svou registraci na zakládající konferenci RCI.

Manifest Revoluční komunistické internacionály

V roce 1938 tvrdil velký ruský revolucionář Lev Trocký „Politická situace ve světě je ve svém souhrnu charakterizována zejména historickou krizí vedení proletariátu.“ Tato slova jsou stejně tak platná a relevantní dnes, jako ve dni kdy byla napsána.

Ve třetí dekádě 21. století se kapitalistický systém nachází ve své existenční krizi. Takovéto situace nejsou v historii v žádném případě ničím neobvyklým. Vyjadřují skutečnost, že se daný sociálně-historický systém již vyčerpal, a není již schopen hrát progresivní úlohu.

Marxistická teorie historického materialismu nám poskytuje vědecké vysvětlení pro tento fenomén. Každý socioekonomický systém vzniká z určitých důvodů. Vyvíjí se, vzkvétá, dosahuje svého vrcholu, za kterým se dostává do fáze úpadku. Tak se stalo se společností otrokářskou a s úpadkem a pádem Římské říše.

V jeho progresivních časech kapitalismus dosahoval úspěchů v rozvoji průmyslu, hospodářství, vědy a technologií, a to do úrovně dříve nepředstavitelné. Když tak činil, tak zároveň i nevědomky pokládal materiální základy pro budoucí beztřídní společnost.

Ale nyní toto dosáhlo svých limitů, a vše se obrací ve svůj protiklad. Kapitalistický systém již před dávnou dobou vyčerpal svůj historický potenciál. Jelikož již není schopen posouvat společnost kupředu, tak se již nyní dostal do bodu, ze kterého není návratu.

Současná krize není běžnou cyklickou krizí kapitalismu. Jedná se o jeho existenční krizi, která je vyjádřena nejen ve stagnaci výrobních sil, ale také v celkové krizi kultury, morálky, politiky a náboženství.

Obrovská propast, která odděluje bohaté od chudých – mezi obscénním bohatstvím v rukách několika parazitů a chudobou, bídou zoufalstvím pro velkou většinu lidské rasy – nikdy nebyla větší.

Toto jsou ukázkové symptomy prohnilosti společnosti, která je již zcela zralá pro své revoluční překonání. Její úpadek je nevyhnutelný a nemůže mu být zabráněno. Ale toto neznamená, že buržoazie nevlastní nástroje prodlužování krizí či omezování jejich dopadů, alespoň v nějakém měřítku po určitý omezený čas.

Ale užití těchto nástrojů jen vytváří nové neřešitelné kontradikce. Finanční krize z roku 2008 byla významným obratem. Pravdou je, že se světový kapitalismus nikdy z této krize nevzpamatoval.

Po dekády buržoazní ekonomové tvrdili, že „neviditelná ruka trhu“ vše vyřeší, a že vlády nemají hrát žádnou úlohu v rámci ekonomického života národa. Nicméně trhy zkolabovaly, a byly zachráněny pouze prostřednictvím masivních státních intervencí. Během této krize byly vlády a centrální banky donucené sypat obrovské množství financí do systému, aby bylo předejito totální katastrofě.

Buržoazie uspěla v záchraně systému jen na základě toho, že jej protlačila daleko za hranice jeho přirozených limitů. Vlády investovaly masivní kvanta peněz, které nevlastnily. Tato lehkomyslná metoda byla opakována během pandemie Covidu-19.

Tato zoufalá opatření vedla nevyhnutelně k nekontrolované explozi inflace a tvorbě masivního veřejného, hospodářského i soukromého dluhu, který přinutil vlády dupnout na brzdu. Nyní musí celý proces postupovat obráceně.

Časy výjimečně nízkých úrokových sazeb a levného úvěru jsou nyní jen matnou vzpomínkou minulosti. Neexistuje v blízké době žádná možnost jak se dostat na předchozí úroveň, pokud se tomu tak někdy vůbec stane.

Globální ekonomika čelí vyhlídkám na masivní bouře, kdy se spolu kříží mnoho faktorů, tvořící dohromady spirálovitý pád.

Svět vstupuje do nejisté budoucnosti, která je charakterizována nekonečným cyklem válek, ekonomických kolapsů a rostoucí mizérie. Dokonce i v těch nejbohatších zemích jsou nyní mzdy podkopávány bezohledným růstem cen, zatímco hluboké škrty ve veřejných rozpočtech konstantně likvidují sociální služby, včetně školství a zdravotnictví.

Tato opatření představují přímý útok na životní úroveň pracujících a střední třídy. Nicméně pouze slouží k prohloubení současné krize. Každý pokus buržoazie obnovit ekonomickou rovnováhu jen slouží jako nástroj k likvidaci sociální a politické rovnováhy. Buržoazie je nyní uvězněna v krizi, pro které nemá žádné řešení. Toto je klíčem k pochopení současné situace.

Nicméně Lenin vysvětlil již před dávnými časy, že neexistuje nic jako „poslední krize kapitalismu“. Dokud nebude svržen, tak se kapitalismus vždy dokáže vyhrabat i z té nejhlubší krize, ovšem za jakou cenu pro lidskou společnost?

Limity globalizace

Mezi hlavní příčiny kapitalistických krizí řadíme jednak soukromé vlastnictví výrobních prostředků, a na straně druhé dusivé sevření domácího trhu, který je příliš omezený aby dokázal obsáhnout výrobní síly, které kapitalismus vytvořil.

Po nějaký čas fenomén známý jako „globalizace“ umožňoval buržoazii se částečně přenést přes omezení národních trhů skrze posilování světového obchodu a intensifikaci mezinárodní dělby práce.

Toto bylo ještě více akcelerováno zapojením Číny, Indie a Ruska do kapitalistického světového trhu, na základě úpadku Sovětského svazu. Toto byl hlavní důvod, proč kapitalismus přežil a rozvíjel se během posledních dekád.

Stejně jako si staří alchymisté mysleli, že objevili zázračnou metodu jak přetavit kov na zlato, tak si i buržoazní ekonomové mysleli, že objevili tajný lék na všechny problémy kapitalismu.

Nyní tyto iluze praskají jako mýdlové bubliny ve větru. Je zcela zřejmé, že tento proces dosáhl svých limitů a obrací se ve svůj protiklad. Ekonomický nacionalismus a protekcionistická opatření jsou nyní dominantní tendencí – což je přesně tím, co přeměnilo recesi třicátých let ve Velkou hospodářskou krizi.

Toto znamená rozhodující změnu celé situace. Nevyhnutelně to vede k enormnímu rozšíření rozporů mezi národy a rozmnožení počtu konfliktů a protekcionismů.

Velice dobře to odráží hlučná kampaň, za kterou stojí americký imperialismus se svým sloganem „Amerika na prvním místě!“ Nicméně „Amerika na prvním místě!“ znamená, že zbytek světa musí být násilím dotlačen do druhých, třetích a čtvrtých pozic, což jen vede k dalším rozporům, válkám a obchodním konfliktům.

Horor bez konce

Krize se projevuje nestabilitou ve všech sférách: v ekonomické, finanční, sociální, politické, diplomatické i vojenské. V chudých zemích miliony lidí čelí pomalé smrti hladem, stisknuty nelítostným sevřením imperialistických lichvářů.

OSN v červnu 2023 odhadla, že počet lidí násilně vysídlených v důsledku války, hladomoru a dopadů změny klimatu dosáhl 110 milionů – což je prudký nárůst oproti úrovni před pandemií. To bylo před válkou v Gaze.

V zoufalé snaze uniknout z těchto hrůz je velké množství lidí nuceno uprchnout do zemí jako USA a Evropa. Ti, kteří podnikají obtížné a nebezpečné cesty přes Středozemní moře nebo Rio Grande, na své cestě snášejí nevýslovné násilí a útlak. Každý rok při tomto pokusu zemřou desítky tisíc lidí.

To jsou hrozné důsledky ekonomického a sociálního kolapsu způsobeného zpustošením ze strany takzvané ekonomiky volného trhu a násilnými akcemi imperialismu, které způsobují zkázu, smrt a destrukci v nepředstavitelném rozsahu.

Po pádu Sovětského svazu se USA staly na čas jedinou supervelmocí na světě. S kolosální mocí přišla kolosální arogance. Americký imperialismus vnucoval všude svou vůli pomocí kombinace ekonomické a vojenské síly, aby si podmanil každý národ, který odmítl pokleknout před Washingtonem.

Poté, co převzal kontrolu nad Balkánem a dalšími bývalými sovětskými sférami vlivu, zahájil krutou a nevyprovokovanou invazi do Iráku, která způsobila smrt více než milionu lidí. Invaze do Afghánistánu byla další krvavou epizodou. Nikdo neví, kolik životů bylo ztraceno v této nešťastné zemi.

Meze americké moci se však odhalily v Sýrii, kde Američané utrpěli porážku v důsledku intervence Ruska a Íránu. To znamenalo náhlou změnu situace. Od té doby trpěl americký imperialismus jednu ponižující porážku za druhou.

Tato skutečnost je sama o sobě očividným důkazem krize kapitalismu ve světovém měřítku. V 19. století získal britský imperialismus obrovské bohatství ze své role dominantní světové velmoci. Nyní se však věci změnily ve svůj opak.

Krize kapitalismu a rostoucí napětí mezi národy dělají ze světa mnohem turbulentnější a nebezpečnější místo. Být hlavním světovým policistou je stále složitější a nákladnější práce. Všude se objevují problémy a někdejší spojenci cítící slabost se spojují, aby se postavili nejvyššímu šéfovi.

Americký imperialismus je nejmocnější a nejreakčnější silou na planetě. Jeho vojenské výdaje se rovnají výdajům dalších deseti nejmocnějších zemí dohromady. A přesto není schopna definitivně prosadit svou vůli v žádném koutě světa.

Chladná krutost amerického imperialismu a také jeho odpudivé pokrytectví byly jasně odhaleny děsivými událostmi v Gaze. Byly aktivním účastníkem brutálního masakru, který na bezmocných mužích, ženách a dětech spáchal zrůdný izraelský režim.

Tato agresivní zločinná válka by nemohla trvat jediný den bez aktivní podpory vládnoucí kliky USA. Zatímco Američané pokrytecky naříkali nad osudem těchto obětí, Washington nadále posílal zbraně a peníze na podporu Netanjahuových jatek.

Nejpozoruhodnější však byla naprostá neschopnost Washingtonu přinutit Izraelce, aby dělali to, co vyhovuje americkým zájmům. Jakkoli silně tahal za nitky, loutka pokračovala v tanci na její vlastní melodii. To bylo velmi poučné znamení úpadku americké moci, a to nejen na Blízkém východě.

Schopnost jednoho národa ovládat ostatní není absolutní, ale relativní. Situace není statická, ale dynamická a neustále se mění. Historie ukazuje, že dříve zaostalé a utlačované národy se mohou proměnit v agresivní státy, které se obrací proti svým sousedům a snaží se je ovládnout a využít.

Dnes je Turecko jednou z dominantních mocností na Blízkém východě. Je to regionální imperialistická mocnost. Naproti tomu Rusko a Čína, které vstoupily na cestu kapitalismu, se ukázaly jako impozantní imperialistické mocnosti s globálním dosahem. To je přivádí do přímého konfliktu s americkým imperialismem.

Čína a Rusko dosud nenabyly stejné úrovně ekonomické a vojenské síly jako USA, ale ukázaly se jako mocní rivalové, kteří vyzývají Washington ke globálnímu boji o trhy, sféry vlivu, suroviny a výnosné investice. Válka na Ukrajině a v Gaze poskytly názorný důkaz limitované síly amerického imperialismu.

V minulosti by již existující napětí vedlo k velké válce mezi velmocemi. Ale měnící se podmínky to odstranily z agendy – alespoň prozatím.

Kapitalisté nevedou válku za vlastenectví, demokracii nebo jakýkoli jiný vznešeně znějící princip. Vedou válku o zisk, o získání zahraničních trhů, zdrojů surovin (např. ropy) a o rozšíření sfér vlivu.

Není to naprosto jasné? A není také příliš jasné, že jaderná válka by neznamenala nic z těchto věcí, ale pouze vzájemné zničení obou stran? Dokonce vytvořili frázi pro popis tohoto scénáře: MAD (vzájemně zaručené zničení).

Dalším rozhodujícím faktorem stojícím proti otevřené válce mezi hlavními imperialistickými mocnostmi, je masová opozice vůči válce, zejména (ale ne výhradně) v USA. Nedávný průzkum veřejného mínění ukazuje, že pouze 5 procent obyvatel USA by upřednostnilo přímou vojenskou intervenci na Ukrajině.

To není překvapivé, vezmeme-li v úvahu ponižující porážky, jež utrpěli v Iráku a Afghánistánu, což je skutečnost, která se vpálila do povědomí lidu Spojených států. To spolu s obavou, že by přímá vojenská konfrontace s Ruskem mohla eskalovat a vytvořit riziko jaderné války, působí jako vážné omezení.

I když je světová válka za současných podmínek vyloučena, bude mnoho „malých“ válek a zástupných válek, jako je ta na Ukrajině. Globální dopad takových válek bude významný. To přispěje ke všeobecné nestálosti a podpoří plameny světového nepořádku. Jasně to ukázaly události v Gaze.

Budoucnost, kterou tento systém nabízí, může být pouze budoucností nekonečné bídy, utrpení, nemocí a válek pro lidskou rasu. Slovy Lenina: kapitalismus je hrůza bez konce.

Krize buržoazní demokracie

Ekonomické podmínky v nadcházejícím období budou daleko podobnější těm z 30. let než po druhé světové válce. Nabízí se tedy otázka: zůstane buržoazní demokracie v dohledné době nedotčena?

Demokracie je ve skutečnosti monopolem několika bohatých a privilegovaných národů, kde lze třídní válku udržet v přijatelných mezích poskytnutím ústupků dělnické třídě.

To byl materiální předpoklad, na jehož základě mohla být takzvaná demokracie v zemích jako Spojené státy a Británie zachována po desetiletí. U moci se střídali republikáni a demokraté, Toryové a labouristé, aniž by to dělalo nějaký zásadní rozdíl.

Ve skutečnosti je buržoazní demokracie pouhou usmívající se maskou – fasádou, za níž se skrývá realita diktatury bank a velkých korporací. Do té míry, kdy vládnoucí třída přestane být schopna nadále udělovat ústupky masám, je usmívající se maska ​​odhozena stranou, aby prozradila ošklivou realitu vládnutí násilím a útlakem. To je stále evidentnější.

Volný trh byl prý garantem demokracie. Ale demokracie a kapitalismus jsou protiklady. Stratégové kapitálu nyní otevřeně vyjadřují pochybnosti o životaschopnosti buržoazní demokracie a samotné budoucnosti kapitalismu.

Starý, masy uklidňující mýtus o tom, že každý občan má stejné příležitosti, byl zničen ostrým kontrastem obscénního bohatství a luxusu, jež se bezostyšně předvádí před masou chudoby, nezaměstnanosti, bezdomovectví a zoufalství, a to i v bohatých zemích.

Prohlubující se ekonomický úpadek nyní postihuje nejen dělnickou třídu, ale i významnou vrstvu střední třídy. Ekonomické otřesy, krize životních nákladů, prudce rostoucí inflace a neustále rostoucí úrokové sazby znamenají bankrot malých podniků. Všeobecná nejistota a strach z budoucnosti panuje na všech úrovních společnosti s výjimkou nechutně bohatých a jejich přívrženců.

Legitimita systému měla být založena na široce sdílené prosperitě. Kapitál se však stále více koncentruje v rukou několika miliardářů, obřích bank a korporací.

Místo demokracie tu máme vládu sotva maskované plutokracie. Bohatství si kupuje moc. To ví každý. Demokracie znamená jeden občan, jeden hlas. Ale kapitalismus znamená jeden dolar, jeden hlas. Za pár miliard dolarů se kupuje vstupenka do Bílého domu.

Tato skutečnost je pro většinu lidí stále více zjevná. Roste lhostejnost ke stávajícímu politickému řádu a nedůvěra – ba přímo nenávist – k vládnoucí elitě a jejím institucím.

Samotné parlamentní pravidlo je podkopáno. Volené orgány se mění v pouhé mluvící obchody, zatímco skutečná moc přechází z parlamentu do kabinetu, z kabinetu na kliky nevolených úředníků a „poradců“.

Drzá lež, že policie a soudnictví jsou nějakým způsobem nezávislé, je odhalena. Jak se třídní boj zintenzivňuje, budou tyto instituce stále více odhalovány a budou ztrácet veškerou úctu a autoritu, kterou kdysi měly.

Nakonec buržoazie dospěje k závěru, že je zde příliš mnoho nepořádku, příliš mnoho stávek a demonstrací, příliš mnoho chaosu. "Požadujeme pořádek!" Již nyní vidíme omezení demokratických práv, jako je právo demonstrovat, právo na stávku, svoboda slova a tisku.

V určité fázi bude buržoazii lákat uchýlení se k otevřené diktatuře v té či oné podobě. To se však může stát reálnou vyhlídkou až poté, co dělnická třída utrpí řadu těžkých porážek, jako tomu bylo v Německu po první světové válce.

Ale dlouho předtím bude mít dělnická třída mnoho příležitostí otestovat svou sílu proti síle buržoazního státu a uchýlit se k převzetí moci do vlastních rukou.

Existuje riziko fašismu?

Povrchní impresionisté na takzvané levici po celém světě vidí trumpismus jako fašismus. Takový zmatek nám nemůže pomoci porozumět skutečnému významu důležitých jevů.

Tento nesmysl je vede přímo do bláta kolaborantské politiky. Při propagaci mylné myšlenky „menšího zla“ zvou pracující třídu a její organizace k sjednocení s jedním reakčním křídlem buržoazie proti tomu druhému.

Byla to právě tato nesprávná politika, která jim umožnila dotlačit voliče do podpory Joa Bidena a demokratů – podpora, které mnoho lidí poté hořce litovalo.

Nepřetržitým omíláním údajného nebezpečí „fašismu“ odzbrojují pracující třídu, pro případ výskytu skutečného fašistického nebezpečí v budoucnosti. Co se přítomnosti týče, zcela jim uniká pointa.

Existuje hora pravicových demagogů a někteří se dokonce dostanou k moci. Nicméně, z toho nevyplývá, že to znamená to samé, jako fašistický režim, který je založený na masové mobilizaci rozzuřené maloburžoazie k rozdrcení organizací pracujících.

Ve 30. letech, rozpory ve společnosti byly vyřešeny v poměrně krátkém časovém úseku a mohly jen a pouze skončit vítězstvím proletářské revoluce nebo reakcí ve formě fašismu nebo bonapartismu.

Avšak vládnoucí třída se spálila, když v minulosti vsadila na fašisty. Touto cestou se jen tak nevydá.

A co je důležitější, dnes, takové rapidní řešení je vyloučeno změnou vyváženosti sil. Sociální rezervy reakce jsou daleko slabší, než ve 30. letech a specifická váha pracující třídy je daleko větší.

Rolnictvo se už prakticky vypařilo v rozvinutých kapitalistických zemích, zatímco široké vrstvy, které na sebe dříve pohlížely jako na střední třídu (řemeslníci, kancelářští pracovníci, učitelé, univerzitní profesoři, státní zaměstnanci, doktoři a sestry) se přiblížili k proletariátu a začali se sdružovat v odborech.

Studenti, kteří ve 20. a 30. letech tvořili údernou sílu pro fašismus, se ostře přehoupli k levici a jsou otevřeni revolučním myšlenkám. Pracující třída ve většině zemí po dekády nezažila vážnější porážky. Její síly jsou z velké části neporušeny.

Buržoazie čelí nejvážnější krizi ve své historii, ale kvůli obrovskému sílení pracujících, je neschopna se rychle pohybovat ve směru otevřené reakce.

To znamená, že vládnoucí třída bude stát tváří v tvář vážným těžkostem, když se bude snažit lidem sebrat zisky z minulosti. Hloubka krize znamená to, že se bude muset snažit škrtat až na kost. Jenže to vyprovokuje exploze v jedné zemi po druhé.

Enviromentální zkáza

Kromě nepřetržitých válek a ekonomických krizí, je lidstvo ohroženo zkázou planety. Při nekonečném hledání zisku, kapitalistický systém otrávil vzduch, který vdechujeme, jídlo, které konzumujeme a také vodu, kterou pijeme.

Ničí se amazonský deštný prales a polární ledové oblasti. Oceány jsou znečištěny plastem a chemickým odpadem. Živočišné druhy jsou likvidovány s alarmující rychlostí. A budoucnost celých národů je v ohrožení.

Ty nejchudší části společnosti a pracující třída jsou nejvíce zasaženy impaktem znečištění a klimatickou změnou. K tomu všemu je vládnoucí třída žádá, aby zaplatili za krizi, kterou kapitalismus způsobil.

Marx vysvětlil, že před lidstvem leží otázka socialismu nebo barbarství. Prvky barbarismu už nyní existují dokonce i v těch nejrozvinutějších kapitalistických zemích a ohrožují samotnou existenci civilizace. Teď však máme právo říct, že kapitalismus představuje hrozbu samotné lidské rase.

Všechny tyto věci probouzí vědomí milionů, zejména mladých lidí. Ale morální rozhořčení a naštvané demonstrace jsou zcela nedostačující. Jestli se enviromentální hnutí neposune za hranici politiky prázdných gest, odsoudí se k neúčinnosti.

Enviromentalisté jsou schopni poukázat na ty nejočividnější symptomy problému. Ale nestanoví diagnózu a bez toho není vůbec možné poskytnout léčbu. Enviromentální hnutí může jen uspět v tom případě, zaujme-li jasnou a jednoznačnou antikapitalistickou revoluční pozici.

Musíme se snažit oslovit ty nejpokrokovější lidi a přesvědčit je, že problém sám o sobě je právě kapitalismus. Ekologická katastrofa je výsledek šílenství tržní ekonomiky a její posedlostí honby za ziskem.

Takzvaná ekonomika volného trhu je neschopna vyřešit jakékoliv problémy, se kterými s lidstvo potýká. Je kolosálně plýtvavá, destruktivní a nehumánní. Na této bázi nemůže dojít k žádnému pokroku. Důvody pro plánovanou ekonomiku jsou nezpochybnitelné.

Je nutné vyvlastnit bankéře a kapitalisty a nahradit anarchii výroby harmonickým a racionálním systémem plánování.

Kapitalistický systém právě nyní vyobrazuje všechny příšerné vlastnosti monstra, které už ztratilo všechny důvody k žití. Ale to neznamená, že si samo uvědomuje, že stojí tváří v tvář zahubení. Právě naopak.

Tento degenerovaný a nemocný systém připomíná senilního staříka, který se stůj co stůj drží při životě. Bude se i nadále dále potácet, dokud nebude svržen uvědomělým revolučním hnutím pracující třídy.

Pracující třída má za úkol ukončit tento zdlouhavý proces smrtelné agonie kapitalismu skrze jeho revoluční svržení a rekonstrukci společnosti od shora dolů.

Existence kapitalismu právě teď reprezentuje jasnou a přítomnou hrozbu budoucnosti planety Země. Aby lidstvo nadále žilo, musí kapitalismus zemřít.

Subjektivní faktor

Z obecné krize kapitalismu je možné usoudit, že jeho samotný pád je nevyhnutelný a nemůže se mu předejít. Ve stejném smyslu je vítězství socialismu neodvratné.

To je pravda ve všeobecném smyslu. Ale z obecných tvrzení je nemožné získat konkrétní vysvětlení skutečných událostí.

Je-li celá záležitost zcela nevyhnutelná, poté neexistuje potřeba pro revoluční stranu, odbory, stávky, demonstrace, studium teorie nebo cokoliv jiného. Ale veškeré dějiny hovoří pravý opak. Subjektivní faktor, vedení, hrají absolutně zásadní roli v rozhodujících momentech historie.

Karl Marx poukázal na ten fakt, že pracující třída bez organizace není nic víc než surový materiál pro vykořisťování. Bez organizace jsme ničím. S organizací jsme vším.

Ale zde přicházíme k jádru problému. Skutečný problém je kompletní nepřítomnost vedení – Kompletní prohnilost předvoje pracující třídy.

Historicky vyvinuté masové organizace pracujících byly v průběhu desetiletí relativní prosperity podrobeny tlaku vládnoucí třídy a maloburžoazie. To upevnilo sílu dělnické byrokracie nad těmito organizacemi.

Krize kapitalismu nutně znamená krizi reformismu. Pravicoví lídři už dávno opustili myšlenky, na nichž bylo jejich hnutí založeno a oddělili se od té třídy, jakou mají reprezentovat.

Více než v jakékoliv jiné době dějin se vedení organizací pracujících dostalo pod tlak buržoazie. Použijme výraz, který vymyslel americký socialista Daniel DeLeon a který často citoval Lenin - že jsou jen a pouze „pracující důstojníci kapitálu“. Reprezentují minulost, ne přítomnost nebo budoucnost. Budou smeteni v bouřlivém období, které se nyní otevírá.

Ale problém nezačíná a nekončí s pravicovými reformisty.

Krach „levice“

Zvláště škodlivou roli hraje takzvaná levice, která všude kapitulovala kvůli nátlaku pravice a zřízení. Mohli jsme to vypozorovat např. v případě Tsiprase a ostatních vedoucích Syrizy v Řecku. Stejný jev můžeme pozorovat s Podemosem ve Španělsku, v USA s Bernie Sandersem a ve Spojeném království s Jeremym Corbynem.

Ve všech těchto případech, tito levicoví lídři zpočátku probudili naději v mnoha lidech, ale tato naděje byla rozdrcena, jakmile kapitulovali pod nátlakem pravice.

Bylo by jednoduché tyto levicové vůdce obvinit ze zbabělectví a slabosti. Zde se však nejedná o jakousi individuální morálku nebo osobní kuráž, ale o extrémní politickou slabost.

Základní problém levicových reformistů je to, že věří v možnost splnění požadavků pracujících bez toho, aby svrhli kapitalistický systém. V tomto ohledu se ničím neliší od pravicových reformistů, až na to, že ti ani nevynakládají úsilí nějak skrýt ten fakt, že kapitulovali před bankéři a kapitalisty.

A hlavně, dnešní „levičáci“ ani už vůbec nemluví o socialismu. Nejsou už ani stínem dřívějších levicových vůdců 30. let. Místo toho sami sebe omezují na chabé požadavky pro lepší životní podmínky, více demokratických práv atd.

Ani už neodkazují na kapitalismus, jako spíše na „neoliberalismus“ – tedy jinými slovy „špatný kapitalismus“, v kontrastu s „hezkým“ kapitalismem – I když nikdy vlastně nepopisují, jak má tento hezký kapitalismus vypadat.

Protože se odmítají rozloučit se systémem, levicoví reformisté mají neodvratně potřebu hledat zázemí mezi vládnoucí třídou. Snaží se dokázat, že nepředstavují hrozbu, a že jim může být poskytnuta důvěra na to, aby mohli vládnout ve prospěch vládnoucí třídy.

To vysvětluje jejich tvrdohlavé odmítnutí rozluky s pravicí – s otevřenými špióny vládnoucí třídy uvnitř dělnického hnutí – což se snaží obhájit potřebou zachování jednoty.

Toto je na konci vždy vede ke kapitulaci před pravicí. Ale když ta se zmocní kontroly, neprojevuje známky stejné bázlivosti, ale okamžitě zahájí krutý boj proti levici.

Tím pádem, zbabělost tu není otázkou osobního charakteru tohoto nebo jiného člověka. Je to nerozlučná část politické DNA levicového reformismu.

Boj proti útlaku

Krize kapitalismu se projevuje i jako odpor proti stávající společnosti, jejím hodnotám, mravnosti, nepřijatelným nespravedlnostem a útlaku. Hlavním rozporem ve společnosti stále zůstává protiklad mezi námezdní prací a kapitálem. Útlak má však mnoho různých podob, z nichž některé jsou podstatně starší a hlouběji zakořeněné než námezdní otroctví.

Mezi nejuniverzálnější a nebolestivější podoby útlaku patří útlak žen ve světě ovládaném muži. Krize zvyšuje ekonomickou závislost žen a škrty ve státních výdajích v sociální oblasti neúměrně zatěžují ženy tíhou péče o děti a seniory. K násilí na ženách dochází po celém světě. Práva jako například přístup k potratu jsou napadána, což vyvolává obrovský odpor a růst bojovné nálady, zejména mezi mladými ženami. Vzpoura žen proti tomuto obrovskému útlaku je zásadně důležitá v boji proti kapitalismu. Žádná úspěšná socialistická revoluce se nemůže uskutečnit bez plné účasti žen.

Boj proti všem podobám útlaku a diskriminace je nezbytnou součástí boje proti kapitalismu. Náš postoj je jednoduchý: v každém boji budeme vždy na straně utlačovaných proti utlačovatelům.

Toto obecné tvrzení je však samo o sobě nedostačující k tomu, aby vymezilo náš postoj. Musíme dodat, že náš přístup je v podstatě negativní. Tedy jsme proti jakémukoli útlaku a diskriminaci, ať už jsou mířeny proti ženám, lidem, kteří nejsou považováni za bílé, homosexuálům, trans lidem nebo jakékoli jiné utlačované skupině či menšině.

Rozhodně však odmítáme politiku identit, která pod rouškou obhajoby práv určité skupiny hraje reakční a dělící roli, která ve výsledku oslabuje jednotu pracující třídy a poskytuje vládnoucí třídě nedocenitelnou pomoc. Dělnické hnutí bylo nakaženo nejrůznějšími nepřátelskými myšlenkami: postmodernismem, politikou identit, „politickou korektností“ a dalšími bizarními nesmysly, které sem byly z univerzit propašovány „levicovým“ maloměšťáctvem, které funguje jako můstek mezi pracujícím odcizenou a reakční ideologií.

Politika identit, vedlejší produkt takzvaného postmodernismu, slouží k zmatení studentů. Tyto nepřátelské myšlenky se poté dostaly do dělnického hnutí, kde působí jako nejúčinnější zbraň v rukách byrokracie v jejím boji proti nejbojovnějším zastáncům pracující třídy.

Lenin zdůrazňoval, že komunisté musí bojovat na všech frontách – nejen na ekonomické a politické, ale i na ideologické frontě. Stojíme pevně na základech marxistické teorie a filozofie dialektického materialismu. To je v naprostém rozporu s filozofickým idealismem ve všech podobách: ať už jde o otevřenou, neskrývanou mystiku náboženství nebo cynickou, skrývanou a neméně jedovatou mystiku postmodernismu.

Boj proti této cizí třídní ideologii a jejím maloměšťáckým zastáncům tím pádem představuje velmi důležitý úkol. Nemůžeme nijak ustupovat dělícím a kontrarevolučním myšlenkám, které nahrávají šéfům a jejich starodávné taktice, která spočívá ve dvou slovech: rozdělovat a panovat.

Zdravá odezva proti těmto škodlivým myšlenkám ve skutečnosti již začala mezi vrstvou mládeže, která směřuje ke komunismu. Komunisté stojí pevně na půdě třídní politiky a brání jednotu dělnické třídy nad všechny rozdíly v rase, barvě pleti, pohlaví, jazyce nebo náboženství. Je nám jedno, zda jste černí či bílí, muž či žena. Nezajímá nás ani váš způsob života, či snad to, kdo je nebo není vaším partnerem. To jsou záležitosti čistě osobní a neměly by zajímat nikoho – byrokraty, kněze ani politiky.

Jediným předpokladem pro připojení k nám je, že jste připraveni a ochotni bojovat za jedinou věc, která může nabídnout opravdovou svobodu, rovnost a skutečné lidské vztahy mezi muži a ženami: za posvátný důvod boje pro emancipaci dělnické třídy.

Prvotní podmínkou pro připojení se ke komunistům však je, že necháte všechny ty reakcionářské nesmysly politiky identit přede dveřmi.

Odbory

Současná doba je tím nejbouřlivějším a nejkřečovitějším obdobím v dějinách. Vše je připraveno na oživení třídního boje, ale nebude to snadné. Dělnická třída se začíná probouzet po víceméně neaktivním období, a bude se muset znovu naučit mnoho lekcí, dokonce i ty základní, jako je například nutnost organizovat se v odborech.

Vedení masových organizací, počínaje odbory, jsou však všude v žalostném stavu. Projevilo se jako naprosto nedostatečné k tomu, aby uspokojilo nejnaléhavější požadavky dělnické třídy. Nedokázalo ani vybudovat a posilovat samotné odbory.

V důsledku toho se celé vrstvy nové generace mladých pracujících, vykonávajících nejisté práce jako řidiči dodávek, pracovníci v callcentrech atd, stávají pouhou surovinou pro vykořisťování.

Při práci v otřesných podmínkách v moderních sweatshopech, jako jsou sklady Amazonu, jsou vystaveni krutému vykořisťování, dlouhé pracovní době a špatnému platu. Dny, kdy mohli pracující dosáhnout opravdového zvýšení mezd pouhou výhružkou stávky jsou dávno pryč. Šéfové vám řeknou, že si nemohou dovolit ani udržet současnou výši mezd, natož aby je zvýšili.

Ti, kteří stále sní o třídním míru a konsensu žijí v minulosti. Ve fázi kapitalismu, která již neexistuje. Utopisty jsou vůdci odborů, nikoliv marxisté! Otevírá se před námi panorama nejen velkých bitev, ale také porážek proletariátu v důsledku špatného vedení. Je zapotřebí nekompromisní bojovnosti a oživení třídního boje.

Proces radikalizace se bude prohlubovat a pokračovat, což otevře komunistům a jejich práci v odborech a na pracovištích mnoho dveří.

Cesta vpřed vyžaduje opravdový boj proti reformismu, boj za obnovu masových organizací dělnické třídy, počínaje odbory, které musí být přeměněny v bojové organizace dělnické třídy.

Toho však lze dosáhnout pouze neúprosným bojem proti reformistické byrokracii. Odbory musí být pročištěny odshora až dolů a zásady třídní kolaborace musí být zcela odstraněny.

Bojovnost nestačí

Náš boj proti reformismu neznamená, že jsme proti reformám. Nekritizujeme vedení odborů proto, že bojují za reformy, ale právě naopak – proto, že nebojují vůbec.

Snaží se vyjít vstříc šéfům, vyhýbají se bojovým akcím, a když už jsou k nim donuceni tlakem řadových členů, dělají vše proto, aby stávkové akce omezili a dosáhli mizerného kompromisu s cílem ukončit hnutí co nejdříve.

Komunisté budou bojovat i za ty nejmenší reformy, které znamenají zlepšení životní úrovně a práv pracujících, ale za současných podmínek může boj za smysluplné reformy uspět pouze do té míry, do jaké získá nejširší anejrevolučnější rozsah.

Omezenost formální buržoazní demokracie se ukáže v takové míře, v jaké bude testována v praxi. Budeme bojovat za obhajobu jakýchkoliv smysluplnýchdemokratických požadavků, abychom vytvořili ty nejpříznivější podmínky pro co nejúplnější rozvoj třídního boje.

Dělnická třída jako celek se může poučit pouze z vlastních zkušeností. Bez každodenního boje za reformy v kapitalismu by byla socialistická revoluce nemyslitelná.

Vědomí

Rostoucí ekonomická a sociální nestabilita hrozí podkopáním základů stávajícího řádu.

Jak by mohly být jinak vysvětleny prudké volební výkyvy, všude na světě, zleva doprava, zprava doleva, a pak zpátky doprava?

Krátkozrací levicoví reformisté plísní pracující pro jejich údajnou zaostalost. Jedná se o způsob kterým se snaží ospravedlnit svou existenci, a zakrýt vlastní ničemnou roli. Ale co tím skutečně reflektují je zoufalství, a kompletní nepřítomnost seriózní alternativy. Masy se snaží zoufale najít cestu ven.

Zkouší jednu možnost za druhou. Každá jedna vláda, strana nebo lídr jsou masami podrobeni testu, a následně shledáni nevyhovujícími a zavrženíhodnými. Napříč tímto procesem, reformisté hrají nejžalostnější z rolí, levicoví reformisté pak hrají je-li to možné ještě žalostnější roli. V souladu s tím pozorujeme změnu vědomí. Není to pomalá postupná změna, jak by se dalo čekat.

Dozrání situace přirozeně vyžaduje čas, ale změny kvantity eventuálně dosáhly kritického bodu, kdy se kvantita nevyhnutelně mění na kvalitu. Prudké změny ve vědomí jsou v takové situaci nevyhnutelné.

Je to přesně ten druh změn které nyní vidíme zejména u mládeže. Výzkumníci požádali tisíc britských dospělých aby seřadili slova a fráze, které si nejvíce spojují se slovem “capitalism” (Kapitalizmus).

Nejvýše na žebříčku se umístily:

“greed” (chamtivost)–73%

“constant pressure to achieve” (neustálý tlak na úspěch)–70%

“corruption” (korupce)–69%.

Dále 42% respondentů souhlasilo s frází “capitalism is dominated by the rich, they set the political agenda.” (V kapitalismu dominují bohatí, ti stanovují politickou agendu).

Změna je nejviditelnější na tendenci mládeže směřovat ke komunismu. Tito mladí lidé se nazývají komunisty, byť mnoho z nich nikdy nečetlo Komunistický manifest, a nemají žádné znalosti o vědeckém socialismu.

Ale zrádci levice učinili už i slovo ‘socialismus’ zapáchajícím v nozdrách. Již nerezonuje těmi nejpokrokovějšími lidmi. Proto tito mladí lidé říkají, “Chceme komunismus. Jen to a nic míň než to.”

Kdo jsou komunisté?

V části Komunistického manifestu pojmenované Proletáři a komunisté čteme následující:

“V jakém poměru jsou komunisté k proletářům vůbec? Komunisté nejsou zvláštní stranou oproti jiným dělnickým stranám.Nemají zájmy odlišné od zájmů celého proletariátu.Nevytyčují žádné zvláštní zásady, podle nichž by chtěli přetvářet proletářské hnutí.

Komunisté se liší od ostatních proletářských stran jedině tím, že na jedné straně v boji proletářů různých národů vytyčují a obhajují společné zájmy všeho proletariátu, nezávislé na národnosti; na druhé stran tím, že na různých stupních vývoje, jimiž prochází boj mezi proletariátem a buržoazií, zastupují vždy zájmy celého hnutí.

Komunisté jsou tedy v praxi nejrozhodnější, stále kupředu pobízející částí dělnických stran všech zemí; v teorii vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí.“

Tyto řádky vystihují podstatu věci velmi dobře.

Je správný čas pro Revoluční Komunistickou Internacionálu?

Rostoucí odpor proti tzv. volnotržní ekonomice znepokojuje obránce kapitalismu. Zděšeně hledí směrem k nejisté a turbulentní budoucnosti. Společně s touto všudypřítomnou pesimistickou náladou, ti z uvědomělejších zástupců buržoazie pokračují v objevování nepříjemných paralel se světem v roce 1917. Už jen tímto kontextem je dána potřeba revoluční strany s čistým praporem, a zřetelně ustanovenou revoluční politikou.

Mezinárodní charakter našeho hnutí vychází z faktu že kapitalismus je světový systém. Marx od samého počátku svého revolucionářství usiloval o vytvoření mezinárodní organizace pracující třídy.

Ač, od stalinistického zdegenerování Komunistické internacionály, žádná taková organizace neexistovala, nyní je čas pro budování nové revoluční internacionály. To může být někým viděno jako sektářství. Není to však ničím v tomto smyslu. Nemáme absolutně nic společného s ultra-levicovými a sektářskými skupinkami, které se hloupě kasají jako pávi na okraji dělnického hnutí.

Musíme se odvrátit od sektářů, a přiklonit se k novým vrstvám, které směřují ke komunizmu. Potřeba takového kroku není projevem netrpělivosti či subjektivního voluntarismu. Je zakořeněna ve správném porozumění objektivní situaci. To je to co vykresluje tyto kroky jako absolutně nezbytné a nevyhnutelné.

Prozkoumejme fakta:

Poslední průzkumy z Británie, USA, Austrálie a dalších zemí, přichází s velmi jasnými důkazy že idea komunismu se rapidně šíří. Komunismus má enormní potenciál. Naším úkolem je udělat z tohoto potenciálu realitu, tím že mu dáme organizovaný ráz.

Organizováním avantgardy ve skutečně revoluční komunistické straně, s disciplinovanou bolševickou organizací, vzděláním v marxistických ideách a praxí v Leninových metodách, vybudujeme sílu, která bude hrát klíčovou roli v provedení socialistické revoluce v následujícím období.

To je náš úkol. Musíme překonat všechny překážky ve snaze o jeho dosažení.

Stalinismus versus bolševismus

Po dlouhou dobu, nepřátelé komunismu věřili, že úspěšně vymýtili ducha Říjnové revoluce. Zdálo se, že kolaps Sovětského svazu potvrdil jejich představu, že komunismus je mrtev a pochován. “Studená válka skončila” jásali, “Zvítězili jsme”.

Nicméně, v rozporu s legendou ustavičně opakovanou našimi třídními nepřáteli, v osmdesátých letech nezkolaboval komunismus nýbrž stalinismus – otřesná, byrokratická a totalitní karikatura, která nemá žádnou spojitost s režimem pracujících, demokracií ustanovenou Leninem a Bolševiky z roku 1917.

Stalin provedl politickou kontrarevoluci proti bolševismu, kdy se opřel o privilegovanou kastu byrokratů, jejichž moc vzrostla po úpadku revoluce jenž následoval po Leninově smrti.

Ve snaze o upevnění své kontrarevoluční diktatury, byl Stalin nucen vyvraždit všechny Leninovy soudruhy, a tedy velké množství ryzích komunistů.

Stalinismus a bolševismus, jsou si daleky býti podobnými, nejedná se pouze o odlišné druhy komunismu. Vzájemně se vylučují a jsou nepřátelé na život a na smrt, odděleni řekou krve.

V konečném důsledku však bojovnost odborů nepostačí. V podmínkách kapitalistické krize nemohou být dlouhodobé ani úspěchy a zisky dělnické třídy.

Co šéfové ztratí pravou rukou, to si vezmou zpět levou. Zvyšování mezd je znehodnoceno inflací nebo zvyšováním daní. Továrny se zavírají a nezaměstnanost se zvyšuje.

Jediný způsob, jak zajistit, aby reformy nebyly znehodnoceny je bojovat za radikální změnu ve společnosti. V určitém okamžiku se mohou obranné boje přeměnit v útočné. Právě díky zkušenostem z malých bojů za částečné požadavky se nyní připravuje základ pro konečný boj o moc.

Potřeba strany

Dělnická třída je jedinou skutečně revoluční třídou ve společnosti. Ona samotná nemá žádný důvod přát si pokračování systému založeného na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a vykořisťování lidské práce k uspokojení nenasytné chamtivosti několika bohatých parazitů.

Úkolem komunistů je rozvíjet uvědomění u nevědomých či polovědomých snah dělnické třídy o změnu společnosti. Pouze dělnická třída má moc potřebnou ke svržení diktatury bankéřů a kapitalistů.

Nikdy nezapomeňme, že žádná žárovka by nesvítila, žádné ozubené kolo by se netočilo a žádný telefon by nezvonil bez laskavého svolení dělnické třídy.

To je obrovská síla, a přesto je to síla pouze potenciální. K tomu, aby se tato potenciální síla mohla realizovat je potřeba ještě něčeho dalšího. Tím něčím je organizace.

V přírodě existuje pro tuto sílu přesná analogie – pára. Byla hnací silou průmyslové revoluce. Je to síla, která pohání motory, dává nám světlo, teplo a energii přinášející život a pohyb do velkých měst.

Pára se však stává silou pouze pokud je soustředěna v mechanismu zvaném píst. Bez takového mechanismu se pouze neužitečně rozplyne do atmosféry. Zůstává pouhým potenciálem, ničím víc.

Každý třídně uvědomělý proletář chápe potřebu odborových organizací i na té nejzákladnější úrovni. Nejvyšším projevem proletářské organizace je však revoluční strana, která sjednocuje nejuvědomělejší, nejoddanější a nejbojovnější vrstvu pracující třídy v boji za svržení kapitalismu. Vytvoření takové strany je tím nejnaléhavějším úkolem, který před námi stojí.

Zbytek textu je ve slovenštině. Na překladu Manifestu RCI se podílelo celkem 8 lidí, z toho tři Slováci.

Degenerácia ‘komunistických‘ strán

Komunizmus je nesporne spojený s menom Lenina a slávnymi tradíciami ruskej revolúcie. Dnešné komunistické strany sú však "komunistické" len v názve. Lídri týchto strán už dávno opustili myšlienky Lenina a boľševizmu.

Rozhodujúcim rozchodom s leninizmom bolo prijatie anti-marxistickej politiky socializmu v jednej krajine.

V roku 1928 Trockij predpovedal, že to nevyhnutne povedie k národno-reformistickej degenerácii každej komunistickej strany na svete. Táto predpoveď sa ukázala ako správna.

Spočiatku vodcovia komunistických strán poslušne plnili diktát Stalina a byrokracie, otrocky nasledovali každý zvrat, ktorý prišiel z Moskvy. Neskôr Stalina zavrhli, ale namiesto návratu k Leninovi urobili prudký obrat vpravo. V rámci oddelenia sa od Moskvy prijali tieto strany vo väčšine krajín reformistické perspektívy a politiku.

Podľa osudnej logiky "socializmu v jednej krajine" sa vedenie každej národnej strany prispôsobilo záujmom buržoázie svojej krajiny. To viedlo k úplnej degenerácii, ba dokonca k úplnej likvidácii komunistických strán.

Najextrémnejším prípadom bola Komunistická strana Talianska (PCI), ktorá bola kedysi najväčšou a najsilnejšou v Európe. Politika národno-reformnej degenerácie viedla nakoniec k rozpadu komunistickej strany a jej premene na buržoáznu reformnú stranu.

Britská komunistická strana má v súčasnosti vplyv len prostredníctvom denníka Morning Star, ktorého línia nepresahuje vlažnú verziu ľavicového reformizmu. V skutočnosti je to len ľavicové krytie pre odborovú byrokraciu.

Španielska komunistická strana (PCE) je v koaličnej vláde, ktorá posiela zbrane na Ukrajinu v rámci vojny NATO proti Rusku. V dôsledku toho PCE zaznamenala prudký pokles. Mládežnícke krídlo (UJCE) odmietlo oficiálnu líniu a bolo vylúčené.

Komunistická strana Spojených štátov (CPUSA) funguje len ako volebný stroj Demokratickej strany a vyzýva na hlasovanie za Bidena ako "hlasovanie proti fašizmu".

Juhoafrická komunistická strana je už 30 rokov súčasťou pro-kapitalistickej vlády ANC a v roku 2012 dokonca obhajovala masaker 34 štrajkujúcich baníkov v Marikane.

Tento zoznam je nekonečný.

Kríza v komunistických stranách

V tomto kritickom okamihu svetových dejín sa medzinárodné komunistické hnutie nachádza v úplnom chaose.

Komunistické strany na celom svete reagovali na masaker v Gaze výzvami na "rešpektovanie medzinárodného práva" a rezolúcií OSN, teda hlavných imperialistických mocností.

Bola to ruská invázia Ukrajiny vo februári 2022, ktorá vyvolala hlboký rozkol, kde sa väčšina komunistických strán škandalózne priklonila k pozícii vlastnej vládnucej triedy.

Mnohé komunistické strany, najmä na Západe, zakrývali svoju tichú podporu NATO pacifistickými výzvami na mier, "rokovania", atď. Útok Izraela na Gazu situáciu ešte zhoršil. Francúzska komunistická strana (PCF) napríklad vystúpila z ľavicovej volebnej koalície (NUPES), pretože jej líder Mélenchon odmietol označiť Hamas za teroristickú organizáciu.

Na druhom extréme sa niektoré strany stali len nástrojmi ruskej a čínskej zahraničnej politiky a prezentujú sa ako pokrokoví spojenci slabých a závislých národov za "oslobodenie sa od imperialistickej kolonizácie a dlhového otroctva". Komunistická strana Ruskej federácie (KPRF) je extrémnym prípadom. Stratila akýkoľvek nárok na samostatnú existenciu, nehovoriac o komunistickej.Zjuganovova strana sa už dávno stala len táborovým nasledovníkom Putinovho reakčného režimu.

Tieto rozpory viedli k viacerým rozkolom. Medzinárodné stretnutie komunistických a robotníckych strán (IMCWP) v Havane v roku 2023 nedokázalo vypracovať ani len vyhlásenie k vojne na Ukrajine, pretože nedokázalo nájsť "konsenzus".

Kríza komunistického hnutia a úloha KKE

Mnohí radoví komunistickí robotníci reagovali proti tomuto nehanebnému revizionizmu.

Komunistická strana Grécka (KKE) nepochybne podnikla dôležité kroky pri odmietaní starej, zdiskreditovanej stalinsko-menševickej myšlienky dvoch etáp. Zaujala správne internacionalistické stanovisko k ukrajinskej vojne, ktorú charakterizuje ako medzi-imperialistický konflikt. Viedla hnutie pracujúcich za bojkot dodávok zbraní z gréckych prístavov na Ukrajinu. To privítajú všetci skutoční komunisti.

Aj keď je to však nepochybne veľmi dôležité, je predčasné konštatovať, že pokrok, ktorý dosiahli grécki komunisti, sa zavŕšil. Predovšetkým je potrebné úplne sa odpútať od anti-marxistickej teórie socializmu v jednej krajine a prijať leninský prístup jednotného frontu.

KKE sa snaží nadviazať kontakty s ostatnými komunistickými stranami, ktoré zdieľajú jej postoj k vojne na Ukrajine ako medzi-imperialistickému konfliktu. To je krok správnym smerom. Predchádzajúcou podmienkou úspechu je však otvorená a demokratická diskusia, do ktorej sa zapoja všetky skutočné komunistické tendencie vo svete.

Na základe diplomacie a "konsenzu" namiesto diskusie a demokratickému centralizmu nie je možné obnoviť skutočnú Komunistickú internacionálu založenú na Leninových myšlienkach a metódach.

Našou úlohou je vrátiť hnutie k jeho skutočným koreňom, skoncovať so zbabelým revizionizmom a prijať zástavu Lenina. S týmto cieľom podávame priateľskú ruku každej strane alebo organizácii, ktorá zdieľa tento cieľ.

Keď Trockij zakladal Medzinárodnú ľavicovú opozíciu, zamýšľal ju ako opozíciu medzinárodného komunistického hnutia. Sme skutoční komunisti, boľševici-leninisti, ktorých Stalin byrokraticky vylúčil z radov komunistického hnutia.

Vždy sme bojovali za udržanie červenej zástavy Októbra a skutočného leninizmu a teraz musíme znovu získať svoje právoplatné miesto ako neoddeliteľná súčasť svetového komunistického hnutia.

Nastal čas otvoriť v hnutí úprimnú diskusiu o minulosti, ktorá sa konečne rozlúči s poslednými pozostatkami stalinizmu a pripraví pôdu pre trvalú komunistickú jednotu na pevných základoch leninizmu.

Preč s revizionizmom!

Za bojovú jednotu všetkých komunistov!

Späť k Leninovi!

Leninova politika

Nie je našou úlohou hneď teraz vyhrať masy. To je úplne mimo naše súčasné možnosti. Chceme presvedčiť najpokrokovejšie a najuvedomenejšie živle. Iba takýmto spôsobom sa vieme dostať k širším masám. To ale neznamená, že prístup k pracujúcim je nám ľahostajný.

Nová generácia pracujúcich a mládeže hľadá cestu von zo súčasného pomykova. Najlepší z nich už pochopili, že sa dá vyriešiť iba socialistickou revolúciou.

Začínajú rozumieť podstate problémov, ktorým sú vystavení. Pomaly sa stotožňujú s potrebou pre radikálne zmeny. Netrpezlivosť ich však môže viesť ku chybám.

Nestačí iba bombardovať pracujúcich s revolučnými sloganmi. Je to neadekvátne a vie to mať aj opačný efekt.

Proletariát sa učí iba skúsenosťou, zvlášť skúsenosťou veľkých dianí. Za normálnych okolností sa učí pomaly - až príliš pomaly pre niektorých revolucionárov. Tento fakt ich môže viesť na cestu netrpezlivosti a frustrácie.

Lenin pochopil, že aby boľševici prevzali moc, museli najskôr získať podporu más. Preto potrebujeme flexibilné taktiky. Lenin vždy dohováral svojim súdruhom, aby boli trpezliví: ,,Trpezlivo vysvetľujte,’’ radil boľševikom aj počas revolúcie 1917.

Bez poňatia taktík, ktoré vyplývajú zo skúsenosti pracujúcich más, všetky reči o budovaní revolučného hnutia sú iba to, reči. Nožík bez čepele.

Práve preto musí byť otázka stratégie a taktiky neustále zvažovaná. Aj Lenin, aj Trockij mali jasno v postoji komunistického predvoja voči masovým reformistickým organizáciám.

Lenin definitívne obsiahol otázku revolučných taktík v jeho diele Detská choroba ľavicového komunizmu. O viac ako storočie neskôr je táto kniha tabu pre pseudo-trockistických sektárov.

Všade, kde len mohli, zdiskreditovali banner trockizmu a vykonali kus práce v prospech byrokracie. Myslia si, že masové organizácie by mali byť odpísané ako historizmy. Ich prístup k týmto organizáciám je obmedzený na ostré kriticizmy ich zrád. Ale táto taktika ich vedie do slepej uličky.

Nemajú nič spoločné s flexibilnými metódami Lenina a Trockého. Tí pochopili, že je treba postaviť most ku pracujúcim, ktorí sú pod vplyvom reformistov.

Pohŕdame takýmto sterilným sektárstvom a odhodlane sa staviame tvárou v tvár proletariátu. Trpezlivým vysvetľovaním komunistickej politiky a tlakom na reformistických lídrov môžeme presvedčiť pracujúcich preč od reformistov ku komunizmu.

Všetka moc sovietom!

Stačí povedať, že v roku 1917 Lenin presadzoval slogan ,,Všetka moc sovietom!’’. V tom čase boli tieto organizácie, ktoré reprezentovali masy robotníkov a vojakov, pod kontrolou reformistických menševikov a eserov.

Týmto sloganom im Lenin povedal: ,,No dobre, páni. Máte väčšinu. Navrhujeme, aby ste vy prevzali moc a dali ľuďom čo chcú - mier, chlieb a pôdu. Ak to urobíte, podporíme vás, odvrátite občiansku vojnu a boj o moc bude zredukovaný na mierový spor o vplyv v sovietoch.’’

Zbabelí reformistickí lídri nemali záujem prevziať moc. Podmanili sa buržoáznej dočasnej vláde, ktorá sa zase podmanila imperializmu a reakcii. Robotníci a vojaci organizovaní v sovietoch teda mali krásne na očiach zradnú prirodzenosť ich lídrov a obrátili sa k boľševizmu.

Iba týmto spôsobom sa mohli boľševici premeniť z malej strany s iba 8000 členmi vo februári 1917 na masovú organizáciu, ktorá vyhrala väčšinu v sovietoch tesne pred októbrom.

Predovšetkým musíme ostať realistickí. Úprimný komunizmus bol zrazený na kolená historickými silami, ktoré nedokážeme ovplyvniť. V hnutí pracujúcich sme redukovaní na menšinu.

Máme korektné ideje, ale tohto pracujúci nie sú presvedčení. Komunisti nesmú opustiť robotníkov a vyjednávať s reformistickými zradcami a odborovými byrokratmi. Naopak, musíme proti nim nekompromisne bojovať. Proletariát si však musí prejsť bolestivou školou reformizmu.

Nechceme im fandiť spoza ihriska, ale prejsť všetkými skúsenosťami spolu s nimi, bok po boku, pomôcť im prísť k správnym záverom a nájsť správnu cestu vpred. Presne toto robili boľševici v roku 1917.

Postavme most k pracujúcim!

Musíme s pracujúcimi nadviazať dialóg, nie ako nepriateľské alebo cudzie živle, ale ako súdruhovia v zbrani proti spoločnému nepriateľovi - kapitálu. Musíme im preukázať správnosť komunizmu nie v slovách, ale v skutkoch.

Musíme si nájsť tribúnu u pracujúcich, ktorí sú pod vplyvom reformistov. Byrokracia použije každý možný prostriedok aby izoloval komunistov od radových pracujúcich. Zákazy, vylúčenia, klamstvá, ohováranie, urážky a útoky všemožného rázu. Ale komunista vždy nájde spôsob, ako to prekonať. Byrokracia, ktorá uzurpovala vedenie masových organizácii, nedokáže zastaviť komunistov pred oslovením pracujúcej triedy.

Taktiky určujú konkrétne podmienky, neexistuje jedno zlaté pravidlo. Je to praktická otázka, nie otázka princípov. Lenin zároveň podporil v roku 1914 rozchod so sociálnou demokraciou a založenie Komunistickej strany Británie a zároveň navrhol, nech požiadajú o pričlenenie k Labour Party. Samozrejme, s ponechaním vlastného programu, politiky a banneru.

Pod určitými podmienkami môžeme budeme nútení poslať všetky naše sily do reformistických organizácii aby vyhrali ľavicovo naklonených robotníkov ku pevnej revolučnej pozícii.

To nám však v dnešnej situácii nehrozí. Podmienky pre to neexistujú. Ale vždy si musíme nájsť cestu k pracujúcim. Toto nie je otázka taktiky ale otázka života a smrti pre komunistický predvoj.

Komunisti sa musia straniť voči masovým organizáciám a presadzovať taktiku jednotnej fronty aj keď fungujú ako nezávislá strana. Iba takto si k proletariátu nájdu cestu. Je to ABC pre kohokoľvek kto sa aj iba oboznámil s ideami a metódami Marxa, Engelsa, Lenina a Trockého.

Naša politika je založená na politike Lenina. Jeho rady a tézy prvých štyroch kongresov Komunistickej internacionály tvoria naše základy. Ak to naši sektárski kritici nechápu, ich vec.

Za čo bojujeme?

Komunisti sa usilujú o to isté ako pracujúci. Chceme kompletné eliminovanie hladu a bezdomovetstva, garantovanú prácu v dobrých podmienkach, skrátenie pracovného týždňa a vydobytie voľného času; garantované, vysoko kvalitné zdravotníctvo a školstvo, koniec imperializmu a vojen a koniec nezmyselného ničenia našej planéty.

Podotýkame však, že pod krízou kapitalizmu toto dosiahneme iba skrz nekompromisný boj, a ten bude úspešný iba po vyvlastnení bankárov a kapitalistov. Presne kvôli tomuto vytvoril Trockij teóriu prechodných požiadaviek.

Komunisti budú zasahovať v každom boji pracujúcej triedy s maximálnym zápalom. Samozrejme, požiadavky, ktoré budú komunisti presadzovať, sa budú často meniť vzhľadom na meniace sa podmienky a budú aj iné na základe špecifík rôznych krajín. Z tohto dôvodu by bol programový list požiadaviek vo forme manifestu úplne chaotický.

Metóda, ktorú by mali všetci komunisti vo všetkých krajinách používať na formulovanie požiadaviek už bola perfektne vysvetlená Trockým v roku 1938. Bola publikovaná v zakladajúcom spise Štvrtej internacionály, Smrteľná agónia kapitalizmu a úlohy Štvrtej internacionály. Alebo inak – Prechodný program.

Požiadavky v tomto spise reprezentovali sumár programu vytvoreného Leninom a boľševikmi a sú zahrnuté v tézach a spisoch prvých štyroch kongresoch Komunistickej internacionály. Stručne, Trockij vysvetlil, že v časoch kapitalistickej krízy akýkoľvek seriózny boj za lepší život nevyhnutne pôjde za hranice únosnosti buržoázneho štátu a kapitalizmu.

Presne ako vo vojne; obranné boje sa môžu otočiť na ofenzívu, takže boj pracujúcich za okamžité požiadavky môže, pri určitých podmienkach, zvýšiť úroveň uvedomenia más a viesť v revolučný boj o moc. Koniec koncov, žiadna reforma nebude večná ak nebude spojená so zvrhnutím buržoázneho zriadenia.

Komunisti bojujú za totálnu emancipáciu pracujúcej triedy, za slobodu od útlaku a agónie driny. Toto všetko môže byť dosiahnuté iba zničením buržoázie, vyvlastnením výrobných prostriedkov a nastolením socialistického plánovania pod mocou a vedením demokratických orgánov pracujúcich. Len na tomto záleží budúcnosť ľudstva. Ako povedal Írsky marxista James Connolly:

„Lebo naše požiadavky sú najskromnejšie, chceme iba celú Zem.“

Je komunizmus utópia?

Poslední podporovatelia kapitalizmu tvrdia, že neexistuje vlastne žiadna alternatíva pre tento prehnitý systém. Ale môže tomuto tvrdeniu skutočne niekto veriť?Je tým pádom naozaj pravda, že ľudstvo nie je schopné založiť a vytvoriť iný, lepší systém, ktorý by zlepšil túto katastrofálnu situáciu? Toto tvrdenie iba vysoko podceňuje inteligenciu ľudí. Prekonanie bankovníctva a kapitalizmu by napomohlo k vytvoreniu ekonomiky, ktorá by naozaj aj pomáhala uspokojovať potreby ľudstva a nie len potreby nenažraných milionárov.

Riešenie je vskutku úplne jasné každej rozmýšľajúcej osobe. A je tak blízko. Jedine tak môžeme vymazať z existencie hlad, vojny a iné pliagy kapitalizmu.

Nepriatelia komunizmu tvrdia, že je to utopická myšlienka. To je však veľmi ironické. Jediné, čo je utopické, je spoločensko-ekonomický systém, ktorý už dávno nefunguje a nepomáha zlepšovať životné podmienky spoločnosti. Takýto systém nemá právo existovať a patrí na smetisko dejín.

Nič na komunizme nie je utopické, práve naopak. Materiálne podmienky sú iba ideálne pre nový systém a spoločnosť. Neuveriteľné pokroky vo vede a technológii nám poskytujú vábivý pohľad na svet bez bezdomovetstva, chudoby a hladu. Vynález umelej inteligencie kombinovaný s modernou robotikou by mohol byť nástrojom na zníženie náročnosti práce, čo by v konečnom dôsledku znamenalo, že ľudia by neboli na prácu potrebný.

Zrušenie otroctva práce je prvým pilierom beztriedej spoločnosti. Nie je to utópia, ale niečo, čo môžeme dosiahnuť. Nový svet sa už teraz vyvíja v maternici starého. Kapitalizmus však mení všetko vo svoj opak. V systéme, ktorý je založený len na profite, každý technologický pokrok zdvíha nezamestnanosť a predlžuje pracujúci čas, čo znamená vykorisťovanie a otroctvo.

Jediné čo chceme, je fungujúcu alternatívu, ktorá bude založená na uspokojovaní potrieb ľudu pomocou plánovanej ekonomiky, oproti systému, ktorý uspokojuje len tých najbohatších.

Za skutočnú Komunistickú internacionálu !

Tri dekády dozadu, po páde Sovietskeho zväzu, Francis Fukuyama vyhlásil koniec dejín. Dejiny ale pokračujú ďalej, bez ohľadu na názor nejakých buržoáznych pisateľov. A práve teraz sa otočili o 180 stupňov. Pád Sovietského zväzu bol skutočne obrovským historickým miľníkom. Ale v budúcnosti sa naň budeme pozerať len ako na predohru niečoho väčšieho – pádu kapitalizmu.

Presne kvôli dôvodom, ktoré boli spomenuté vyššie, sa táto kríza ešte prehĺbi. Bude to trvať roky, možno desaťročia. Kvôli absencii subjektívneho faktoru, komunistickej strany, bude pokračovať vo vzostupoch a pádoch. Každopádne, toto je len jedna strana mince. Táto kríza sa bude ešte dlho preťahovať. To ale neznamená, že to bude kľudné obdobie. Naopak! Práve sme vstúpili do najturbulentnejších časov moderných dejín.

Kríza postupne zasiahne každú krajinu a pracujúci budú mať veľa príležitostí na to, aby prevzali moc. Musíme byť pripravení na každú zmenu a výbuch. Už vlastne nemusíme presviedčať mladých ľudí aby sa stali komunistami. Už sú. Hľadajú organizáciu očistenú od reformizmu a „ľavicového“ oportunizmu.

Musíme podniknúť všetky kroky aby sme ich našli a regrutovali. Toto nutne a absolútne zahŕňa založenie novej organizácie a internacionály čo najskôr. Situácia si to vyžaduje. Je za potreby skutočná komunistická strana, založená na myšlienkach Lenina a iných veľkých marxistických učiteľov a internacionála podľa vzoru Kominterny počas jej prvých piatich rokov.

Naše počty sú ešte veľmi malé v porovnaní s povinnosťami, ktoré nás konfrontujú. Nerobíme si ilúzie. Ale každá revolučná organizácia prvotne začala ako niečo malé a zrejme bezvýznamné. Máme kopu roboty, ktorá nám už teraz prináša ovocie. Sme na prahu rozhodujúcej epochy.

Rastieme rapídne pretože ideme zarovno s prúdom histórie. Sme predovšetkým vyzbrojení korektnými ideami. Lenin povedal, že Marxizmus je všemocný pretože je pravdivý. Tento fakt nás plní optimizmom.

Veľký francúzsky socialistický filozof Fourier označil socializmus ako jediný spôsob pre zrealizovanie potenciálu ľudskej rasy. Pod komunizmom konečne odbúrame všetky bariéry kultúre. Masy sa budú môcť realizovať v hudbe, umení, atď., ako nikdy predtým.

Za nový svet, kde život bude mať úplne nový a iný zmysel. Muži a ženy si budú rovní tak, ako nikdy predtým. Bude to skok ľudstva z ríše nevyhnutnosti do ríše slobody. Nebudú sa musieť obracať na nebesia pri hľadaní lepšieho života po smrti. Zažijú nový svet, bez útlaku, vykorisťovania a nerovnosti, kde život nadobudne iný význam.

Za to bojujeme, za raj na zemi. Toto je skutočný komunizmus.

Iba za to sa oplatí bojovať.

Preto sme komunisti!

Je nevyhnutné, aby sme sa všetci zúčastnili a ihneď bojovali, bez váhania a s absolútnym presvedčením, že zvíťazíme.

Nech naše slogany sú:

Preč s imperializmom!

Preč s kapitalistickým otroctvom!

Vyvlastnime bankárov a kapitalistov!

Nech žije komunizmus!

Proletári všetkých krajín – spojte sa!

Vpred s budovaním novej internacionály!